Včelařská konference

U nás se ukládání včelstev do sklepů nebo do sena snad jen maximálně zkoušelo.

Co o tom vím, bylo zimování v podzemních nebo polopodzemních prostorách, stébnících, dříve běžné v Rusku. S používáním velkoprostorových úlů, silných včelstev a krmení na zimu cukrem se někdy před 50 lety zjistilo, že zimování takových včelstev venku je v tehdejších ruských včelařských oblastech i přes kontinentální silné mrazy výhodnější než v podzemí. Aspoň tolik si pamatuji z všelijaké tehdejší přeložené sovětské včelařské literatury.
To zimování v Kanadě, se jedná o severní oblasti Kanady nebo o Aljašku. Tam v tundře či někde v severních částech tajgy má růst místně ještě mnohem víc maliní, borůvčí a dalších podobných včelařských rostlin než v včelařsky dobrých oblastech u nás. A to, co u nás vykvete a vyplodí za 6 měsíců, se tam musí stihnout za 2 - 3 měsíce severského léta, tudíž tam má být v tuto dobu ohromně intenzívní snůška. Nadšenci tam původně včelařili tak, že si na začátku léta nechávali dovézt včely letecky z jihu a na konci léta je zlikvidovali, protože se považovalo za nemožné, že by včely přežily těch 6 - 8 měsíců zimy.
Ten článek, který jsem tehdy četl, popisoval to, jak jeden včelař někdy v 8 letech minulého století to přežití včelstev přes zimu zkoušel. Patrně bez znalostí ruského zvyku zimovat včelstva ve sklepě. Původně zkoušel úly maximálně utěsnit, tak metrem slámy nebo snad několika desítky cm polystyrenu, ale přežívalo mu jen procenta včelstev a to ještě ve zbídačelém stavu. Tak vymyslel ty zimovací prostory s řízenou teplotou a větráním a tam už ty včely zimovat šlo.
Ty dnešní ohlasy o kanadském zimování jsou patrně o tom, že se tento způsob zimování v těchto severních oblastech za takových cca 20 let osvědčil a rozšířil.
V podstatě se tak díky technickému rozvoji, výstavbě oněch zimovacích skladů s řízenou teplotou a výměnou vzduchu rozšířila hranice včelaření o hodně dost dál do studených oblastí na sever.