Včelařská konference

Spíš je včelaření taková přetrvávající "obecní pastvina". Společný zdroj pro komunitu, jejíž členové nejsou dostatečně majetní, aby měli v dostatečné rozloze své soukromé pozemky. A jejíž využívání je zadarmo. Takže zdánlivě čím ve větší intenzitě ji někdo začne využívat, tím víc z ní dostane.
Jenže využití obecních pastvin bylo regulované. Jednak veřejným míněním vesnice a jednak úředně starostou či správou vesnice. Protože pást na obecním 5 - 10 svých hus, aby rodina měla jednou, dvakrát za měsíc z těch hus maso bylo v pořádku, protože potom vyšla ta trávy na husy všech chudých. Ale rozšířit počet těch hus na 100, 200 aby rodinka mohla 100 - 150 hus prodat, už nešlo, protože by potom na obecním nezbyla tráva pro ostatní husy.
Ale ve včelaření to jde. Včelař si klidně a jednostranně rozšíří počet svých včelstev tolik, že už zdroje krajiny nestačí a omezuje tak sousední včelaře. A pak se včelaři doslova "přetahují" všelijakými moderními technologiemi chovu a kupováním zízhračných linií matek a futrováním včel cukrem o to omezené množství medu, které krajina nabízí tím, že se snaží, by jejich včely hromadně neuhynuly a naopak ten med na rozdíl od včel souseda "vytěžily".