Včelařská konference

Včela Předboj vznikla jako monopolní zpracovatel medu v Česku za situace, kdy výkupní cena medu byla vyšší než prodejní. Většina medu tedy prošla Včelou Předboj a její kapacity tomu odpovídaly. Udržet ji pod vlivem včelařů po revoluci bylo určitě dobrým záměrem, ale:
a)-před vypořádáním vlastnických vztahů včetně restitučních nároků mělo vedení Předboje omezené možnosti změn obchodní politiky a nedostatek kapitálu,
b)-„převrácení“ výkupních a prodejních cen medu vedlo včelaře k prodeji přes ulici a snížil se tak objem medu k obchodování,
c)-noví výkupci bez rozpaků využili situaci, z trhu s medem ukrojili pořádný díl a na jednoduchých a lukrativních obchodech se zahraničím získali kapitál.
Když většinu akcií Předboje získali včelaři, byl již trh s medem rozdělen a konkurenti měli, na rozdíl od Předboje, kapitál pro výkup medu. Ústřední výbor ČSV(to je více než 70 volených zástupců, nikoliv tedy jen tajemník Peroutka) několikrát schválil dotace pro Předboj na nákup medu a když to nestačilo, byl za stejným účelem zahájen úpis akcií, který se nezdařil.
Měli jsme tedy rozsáhlý areál pro zpracování medu ve velkém, ale málo medu a peněz na jeho výkup. Hledal se proto „strategický partner“, který by peníze na nákup medu měl. Většina ústředního výboru tuto strategii přijala a partnera vybrala v tajném hlasování bez toho, že by s ohledem na „obchodní tajemství“ byly známy podmínky smlouvy o převodu majetkových podílů. Ani vybraný partner při svém rozhodování o vstupu do Předboje nedocenil skutečnost, že trh je v podstatě rozdělen a kapacita Předboje předimenzována. Naivní byly i představy ústředního výboru, že noví většinoví vlastníci budou s radostí vkládat své peníze do Předboje jen proto, aby od včelařů vykupovali med za vyšší ceny než platí konkurence, a za tu možnost že ještě zaplatí hodnotu majetku Včely Předboj.
Z dnešní situace asi již není východisko. Včela Předboj jako dominantní zpracovatel medu svou šanci propásla. Pro uspokojení věřitelů a požadavků majoritních vlastníků se rozprodá vše, co ještě nějakou hodnotu má a úspěchem bude, pokud nedojde na konkurs. Jedinou, téměř stoprocentní jistotou je, že ani jednotliví včelaři ani Svaz již své peníze neuvidí.
Pokud bych chtěl hledat viníky vzniklé situace, musím sebekriticky přiznat, že jsme to my sami. Nezkušení, naivní, stále ještě očekávající, že problémy vyřeší „strana a vláda“za nás a v náš prospěch, ale neochotní nést vlastní kůži na trh a nedej Bože věnovat tomu svůj čas a dokonce někdy i své peníze.