78508

Včelařská konference

(Internetová stránka otevírající prostor pro komunikaci včelařů)



Jméno: E-mail:
Téma:
Příspěvek:
Jmeno sladkeho produktu vcelHeslo: Opište červené slovo pozpátku do kolonky.

U vašeho příspěvku bude zobrazena IP adresa, ze které příspěvek odesíláte.
Délka příspěvku je omezena na 10000 znaků.

Prosíme účastníky konference, aby při podání nového příspěvku do konference vždy vyplnili kolonku "téma". V případě, že reagujete na některý již uveřejněný příspěvek, tak to důsledně čiňte pomocí funkce "Odpovědět do diskuze na příspěvek číslo...", která je k dispozici vpravo vedle každého zobrazeného příspěvku. Funkce, která je pro každý zobrazený příspěvek k dispozici: "Zobrazit odpovědi na tento příspěvek.", bude správně fungovat jen v případě, že budete dbát výše uvedených pokynů.)


Zběžné zobrazení

Archiv Včelařské konference


Krazimir Petrej, PhDr. (87.197.128.220) --- 19. 3. 2006
Chci celou Zemi a pět procent navíc_cast4

Poté začaly vznikat politické strany – lidé se začali hádat, která skupina guvernérů by uměla nejlépe vyřešit jejich problémy. Handrkovali se o jednotlivé osobnosti, idealizmus, pověst politických stran, tedy o všem možném mimo skutečných problémů. Městské rady se začaly dostávat do potíží.

V nejednom z měst přesáhla výška úroků z dluhů daně vybrané v daňovém roce. Suma nesplacených úroků neustále vzrůstala v celé zemi – a nesplacený úrok byl zatížen dalším úrokem.

Postupně se ohromná část skutečného bohatství země dostala do rukou Fabiána resp. jeho přátel – zlatníků - a s tím se zvýšila i jejich kontrola nad lidmi. Ale pořád ještě nebyla úplná. Fabián a jeho přátelé věděli, že nebudou mít situaci pevně v rukou dokud nebude pod kontrolou každá osoba.

Většina lidí nesouhlasících s daným systémem, mohla být snadno umlčena finančním tlakem nebo vystavena veřejnému posměchu. Proto Fabián s přáteli skoupili většinu denníků, televizních a rozhlasových stanic a pečlivě si vybírali ty, kteří v nich pracovali. Mnozí z nich měli upřímnou snahu zlepšit tento svět, ale nikdy nepochopili jak jsou zneužíváni. Jejch řešení se vždy zabývala jen následky problémů, ale nikdy jejich skutečnými příčinami.

Existovalo vícero novin: pravicové, levicové, jedny pro pracující, jiné pro manažery, atd. Nezáleželo na tom, kterým z těch novin jsi věřil, pokud jsi nezačal přemýšlet nad skutečným problémům.

Fabiánů plán byl téměř před završením – celá země měla vůči němu dluhy. Prostřednictvím vzdělávání a masových médií kontroloval i to, o čem lidé přemýšlejí. Dokázali už přemýšlet jen nad tím a věřit jen tomu, co jim diktoval.

Když má člověk více peněz než může utratit pro své potěšení, co by ho asi ještě mohlo nadchnout? Pro ty s touhou po vládnutí je jedinou odpovědí moc – holá absolutní moc nad ostatními. Do masmédií a vlády se dostávali idealisti, ale pro skutečnou kontrolu vybíral Fabián jen lidi s mentalitou vládců.

Touto cestou se dal většina zlatníků. Poznali co znamená vlastnit obrovské bohatství, avšak ten pocit je už neuspokojoval. Potřebovali výzvu, nové emoce a jejich nejnovější zábavou se stala moc nad masami.

Byli přesvědčení, že jsou lepší než ostatní. „Vládnout je naše právo a povinnost. Masy neví, co je pro ně dobré. Potřebují aby je někdo vedl a usměrňoval. Vládnout je naše přirozené právo.“

Fabián s přáteli zlatníky vlastnili mnoho bank půjčujících peníze. Samozřejmě, byly v soukromém vlastnictví různých majitelů. Ti si teoreticky si konkurovali, ale ve skutečnosti úzce spolupracovali. Když se jim podařilo přesvědčit několik vládců, založili instituci nazvanou Centrum peněžních rezerv, což vlastně byla centrální banka. Dokonce přitom nepoužili ani vlastní peníze, ale vytvořili úvěr krytý částí vkladů svých zákazníků.

Táto instituce byla fasádou systému regulujícího emisi peněz a vzbuzovala dojem, že jde o činnost prováděnou vládou. Kupodivu se však členem jejího představenstva nemohl stát žádný člen vlády ani státní zaměstnanec.

Vláda si přestala půjčovat přímo od Fabiána, a začala využívat systému dluhopisů Centra finančních rezerv. Zárukou byla předpokládaná výška daňových příjmů v nesledujícím roce. To bylo přesně v souladu s Fabiánovým plánem – odpoutat od sebe každé podezření a vzbudit dojem, jakoby šlo výlučně o operace státu, ale přitom ze zákulisí stále všechno řídil.

Takto měl Fabián nepřímo v hrsti vládu, která byla nucena poslouchat ho na slovo. Chvástal se: „Svěřte mi pod kontrolu peníze státu a bude mi jedno, kdo tvoří zákony.“ Bylo tedy úplně lhostejné, která byla zvolena skupina vládců. Krevní oběh státu, peníze, měl pod kontrolou Fabián.

Vláda se takto dostávala k penězům, ale každá půjčka byla zatížená úrokem. Stát utrácel stále víc peněz na sociální péči a sociální dávky a brzy začal mít problémy se splácením úroků, o splácení jistiny nemluvě.

Našli se však lidé, kteří se začali ptát: „Peníze jsou přece systém vytvořený člověkem. Nedal by se přizpůsobit tak, aby lidem sloužil místo aby nad nimi vládl?” Takových lidí ale bylo stále méně a jejich hlasy zanikaly v bláznivé honbě za úroky, které ve skutečnosti nebyly vytvořeny v peněžní formě, a tedy vlastně vůbec neexistovaly.

Vlády se střídaly, měnily se názvy politických stran, ale hlavní politický směr se nezměnil, bez ohledu na to, která vláda byla „u kormidla“. Fabiánův vytoužený cíl byl každým rokem blíže. Politika už lidem neříkala nic a přestali se o ni zajímat. S vypětím posledních sil platili daně a něčeho navíc už nebyli schopni. A tehdy dozrál čas pro Fabiánův poslední tah.

10% peněžní zásoby ještě bylo ve formě bankovek a mincí. Ty bylo nutné odstranit tak, aby to nevyvolalo podezření. Dokud lidé používali hotové peníze, mohli nakupovat a prodávat tak jak chtěli – do jisté míry stále ještě měli svůj život pod kontrolou.

Nosit u sebe bankovky a mince nebylo právě bezpečné. Šeky nebyli akceptovány za hranicemi místní komunity. Proto se hledal výhodnější systém. A s řešením opět přišel Fabián. Jeho organizace každému vydala malou plastovou kartičku s jménem, fotografií a identifikačním číslem.

Kdekoli klient předložil tuto kartu, majitel obchodu se spojil s centrálním počítačem a zkontroloval si platební schopnost klienta. Když byla v pořádku, mohl si nakoupit cokoli chtěl, a to až do určité výšky.

Zpočátku mohli lidé používat jen malé úvěrové sumy a když je do měsíce splatili, nemuseli platit žádný úrok. Pro zaměstnaného člověka to bylo skvělé, ale co si s tím mohl počít podnikatel? Musel instalovat stroje, vyrábět zboží, platit mzdu zaměstnancům, atd., prodat všechno své zboží a teprve pak mohl vypůjčené peníze vrátit. Když byl pozadu s placením, musel za každý měsíc zaplatit úrok ve výši 1,5% z dlužné sumy, což představovalo až 18% ročně.

Obchodníci neměli jiné východisko než přičíst těchto 18% k prodejní ceně. Tyto dodatečné peníze (18%) ovšem nikdo nikomu nepůjčil. Obchodníky v celé zemi postavili před původní neřešitelný úkol – z každých 100 dolarů, které si půjčili, museli vrátit 118 dolarů – přičemž těch 18 dolarů navíc nebylo nikdy vytvořeno.

Fabián s přáteli si ještě více zvýšili společenskou reputaci. Považovali je za vzory serióznosti a bezúhonnosti. Jejich vyjádření k problematice financí a ekonomiky byla přijímána s téměř posvátnou úctou.

Mnoho malých firnem zkolabovalo pod vahou neustále rostoucích daní. K různým činnostem byla nevyhnutná rozličná povolení, takže i firmy, které se ještě držely nad vodou, považovaly tyto podmínky za hodně tvrdé. Fabián vlastnil a měl pod kontrolou všechny velké společnosti se stovkami poboček. Zdánlivě si sice vzájemně konkurovaly, avšak měl je všechny pod kontrolou. Nakonec byli všichni ostatní konkurenti nuceni zanechat podnikání. Stejný osud postihl i instalatéry, tesaře, elektrikáře a většinu dalších malých odvětví – pohltily je Fabiánovy gigantické firmy, nad nimiž navíc držel ochrannou ruku stát.

Fabián se snažil, aby plastické platební karty úplně nahradily bankovky a mince. Plánoval, že když se stáhnou s oběhu všechny bankovky, budou nadále moci fungovat už jen firmy a obchodní společnosti využívající počítačový systém platebních karet.

Počítal s tím, že někteří lidé dříve či později o svou kartu přijdou nebudou moci nic kupovat ani prodávat, dokud opět neprojdou prověrkou a nedostanou nový průkaz totožnosti. Proto potřeboval zákon, který by mu umožňoval maximální kontrolu, zákon, pode nějž by každý člověk musel mít vytetované na ruce své identifikační číslo. Bylo by ho možné vidět pod speciální lampou napojenou na počítač. Každý takový počítač by byl napojen na výkonný centrální počítač, takže Fabián by věděl o každém člověku úplně všechno.
Mimochodem, termín, který svět financí používá k pojmenování takového systému je „frakční rezervní bankovnictví“.
-------------------------
Tento příběh je samozřejmě smyšlený.

Ale jestli jste dospěli k závěru, že má znepokojivě blízko k pravdě a chtěli se dozvědět více o lidech podobných Fabiánovi, je dobré začít studiem aktivit anglických zlatníků v 16. a 17. století.

Například Bank of England začala svou činnost v roce 1694. Král Viliam Oranžský se v důsledku válčení s Francií ocitl ve finančních potížích. Zlatníci mu „půjčili“ 1,2 miliónu liber (v té době nepředstavitelně velkou sumu) za těchto podmínek:

a. Výška úrokové sazby musela být 8%. (Přitom nezapomeňme, že Magna Charta jednoznačně hovořila, že požadování nebo vybírání úroku se trestá smrtí.)

b. Král musel zlatníkům vystavit licenci na banku, která umožňovala poskytovat úvěry.

Do té doby byly všechny jejich operace jako vydávání stvrzenek na vyšší sumy než měli v depozitech úplně protizákonné. Legalizovala to až tato licence.

V roce 1694 získal Wiliam Patterson královskou licenci umožňující založení centrální banky -Bank of England.

Další citace:
Encyclopaedia Britannica, 14. vydání – „Banky vytvářejí úvěry. Bylo by chybou si myslet, že bankovní úvěr je vytvořen z peněžních vkladů nacházejících se v bankách. Bankovní půjčky jsou peníze, které cirkulují ve společnosti navíc.“

Lord Acton, předseda Královského soudu, 1875 – „Bitva, která probíhá už celá staletí, a kterou bude dříve nebo později nutné definitivně vybojovat, je souboj lidí a bank.“

Reginald McKenna, prezident banky Bank Midland v Londýně – „Běžný občan bohužel nechce znát skutečnost, že banky mohou (a také to dělají) vytvářet a ničit peníze jak si zamanou. Jsou to banky, které mají pod kontrolou úvěry státu, usměrňují politiku vlády a mají osudy lidí ve svých rukou.“

Phillip A. Benson, prezident Asociace amerických bankéřů, 8. června 1839
– „Neexistuje přímější a lepší způsob jak získat kontrolu nad národem než prostřednictvím úvěrového systému (za pomoci jeho peněz).“
A v USA Banker's Magazine, 25. srpna 1924


– „Kapitál se musí chránit všemi možnými způsoby v kombinaci se zákonodárstvím. Dluhy musí být spláceny, nesplácené dluhopisy a hypotéky musí být co nejrychleji zabaveny. Když li

Odpovědět
do diskuze
na příspěvek
číslo 15382


Zobrazit
odpovědi
na tento
příspěvek


Zobrazit
celé
vlákno





Klikněte sem pro nápovědu