Včelařská konference

To by bylo asi strašně jednoduché, kdyby měl mít zimní chumáč v jakémkoliv
úlu vždy přesně kruhový průměr. A asi by hodně včelstev přes zimu uhynulo.
Mně se to jeví tak, že tvar zimního chumáče je určován několika parametry,
ne jen prostým geometrickým požadavkem na co nejmenší povrch chumáče.
Přirozeně ten požadavek na kruhový tvar jako tvar s nejmenším povrchem
respektive obvodem tam je. Jenže průnik tepla z chumáče je menší přes rámky
než ve směru rámkových uliček. Z toho vyplývá, že tvar zimního chumáče,
který by měl svým povrchem ztrácet nejméně tepla nemůže být koule, ale něco
jako elipsoid. Aspoň ne v úlu s čtvercovým průřezem.
Pak je tam požadavek, aby včely v každé rámkové uličce měly v té uličce
dostatek zásob na přežití nějakých měsíců mrazu. Z toho vyplývá, že příliš
krátká rámková ulička omezuje počet včel v ní a tudíž ovlivňuje zimní sílu
včelstev. To jsou ty slabší včelstva v kratších rámkových mírách a třeba na
teplou stavbu s více rámky za sebou, třeba zadováky 39x24 nebo dokonce 37x
něco. Když už tam jsou silnější včelstva, tak zimní chumáč je rozložen na
více rámkových uličkách a v rámkových uličkách je méně včel, chumáč je
plošší a má větší tepelnou ztrátu. Taky se z toho dá odvodit, že optimální
průřez úlu pro zimování není čtverec, protože v takovém úlu je zimní chumáč
elipsoid. Optimální průřez úlu na zimu je ve směru rámků delší než ve směru
napříč rámky o snad asi čtvrtinu, třetinu atd, protože v takovém případě má
zimní chumáč zhruba ten žádoucí rozměr koule a tudíž nejmenší tepelné
ztráty.
Taky tam je požadavek respektive instinkt z dřívějška z přírodních dutin,
kdy včely v létě obsadily prostor daný sílou včelstva hned za vstupním
otvorem a medné zásoby se ukládaly na obvod toho prostoru. Zbytek prostoru,
pokud byl, zůstal neobsazen. Jak včelstvo po vrcholu v červenci sláblo,
stahovalo se kolem vstupního otvoru a uvolněné prostory odzhora dolů
zaplňovalo zásobami až zhruba do konce září, kdy už bylo prakticky v zimní
síle a sedělo kolem vstupního otvoru jen v nějaké minimální bezpečné
vzdálenosti 5 - 10 cm, která zajistila, že na včely v zimě nedosáhli otvorem
různí hmyzožraví škůdci. No a během zimy zase ten zimní chumáč putoval po
rámkových uličkách dozadu. Toto schéma platí i pro různé atypické dlouhé a
uzké přírodní prostory. Dneska se to projevuje tak, že v optimálním případě
včely na začátku zimy obsadí stěnu úlu kolem otevřeného očka pod strůpkem
při studené stavbě a během zimy potom putují po rámkových uličkách na druhou
stranu. Takže na začátku je zimní chumáč "přilepen" na stěnu úlu a tudíž má
přes tu stěnu poměrně vysoké tepelné ztráty, potom už ne. Pokud včely
považují za vstupní otvor zasíťované dno, usadí se na zásobách uprostřed
rámku. Potom jim v zimě nezbývá než si vybrat jednu stranu, na kterou půjdou
a pokud je zima bez oteplení jako byla ta poslední, zásoby na zvolené straně
vypotřebují a přesunout se na druhou stranu za nespotřebovanými zásobami
nemohou, takže hynou hlady. Nebo v ještě horším případě se usadí nade dnem s
troškou zásob a většina zásob je pro ně v mrazu nedostupná, hynou tedy už na
začátku jakékoliv zimy.
Pak tam je otázka určování rychlosti posunu chumáče. V prostředních uličkách
je nejvíc včel ale zároveň tam bývá nejméně zásob, zatímco na okrajích je
tomu naopak. Proto se chumáč posunuje podle spotřeby zásob v prostředních
uličkách. Včely v okrajových uličkách ten posun sledují nejspíš podle tepla
procházejícího přes plásty a tak se celkově udržuje optimální tvar zimního
chumáče.
Určitě tam jsou i jiné vlivy, ale tyhle by měly být pro tvar a umístění
zimního chumáče hlavní.


R. Polášek