Včelařská konference

emilkomilko, chyba!!, světlo světa moje maličkost spatřila v první polovině minulého století. Jestli ti naši tmavší spoluobčané, v tomto případě jejich předkové, používali jako smáčedlo, či tavidlo kyselinu, nevím. Z vlastní zkušenosti vím, že nejlepší pájecí vodu jsem si nechával namíchat z chemicky čistých surovin u chemika ve fabrice. Tato voda byla tak kvalitní, že cínová pájka se rozlévala před pájedlem a s olovnatou pájkou při pájení nebyly žádné potíže. Klempíř, který mi dělal střechu, jen chrochtal, že nic takového ještě neměl. Bohužel, recept je někde založen a neni k nalezení.

J.P.

Stačí pořádně očištěný plech, kvalitní tavidlo nebo pájecí vodu a dostatečně výkonnou pájku, velkou elektrickou nebo obyčejnou klempířskou propanbutanovou a s troškou dovednosti plech je pocínovaný.
Žádné opálené do toho netřeba tahat. Ostatně spíš než Romové to tehdy asi byli potulní dráteníci ze středního Slovenska, kdo takhle chodili a spravovali po hospodářstvích všemožné věci od kovu a drátu.

Je ale třeba vzít v potaz cenu bezolovnaté pájky, při vrstvě takových 100 - 150 mikronů plus občasná cínová kapénka, kolik takové pocínování vyjde. A jestli zase nebude lepší rovnou tam dát nerez.
Když pocínovanou nádobu (medomed) je možné čistit a med z ní vybírat tak maximálně dřevěným nástrojem, už hliník ten cín proškrábne, zatímco nerez je možné vybírat čímkoliv.